Ovšem na TGE neboli primární úpis tokenů se daná právní úprava nevztahuje. Ale pozor – není to pravda u všech. Proto se dnes na samotné tokeny podíváme blíže.
Od minule víme, že pokud někdo naprogramuje vlastní token, tak ho většinou poté nabídne v primárním úpisu za předem stanovenou cenu. A peníze, které dotyčný vybere výměnou za daný token, by měl použit na předem známé firemní účely, které jsou většinou popsané v tzv. white paperu. Tam naleznete veškeré informace o kryptoměně, které jsou pro Vás jako pro potencionálního investora relevantní.
Tento model není nic nového – jedná se vlastně o takový „krypto-crowdfunding“. V praxi se setkáte se dvěma typy:
V tomto případě tvůrci zamýšleli použít token jako „platidlo“ pro jejich projekt. Vysvětlíme si to na příkladu herní společnosti. Když daná firma vytvoří vlastní token a vy si ho poté koupíte, tak ho můžete vyměnit u dané herní společnosti za nějakou hru.
Jinými slovy, token funguje pouze jako platidlo v herní společnosti za její produkt, žádnou jinou přidanou hodnotu nemá.
Token utilities je velice rozšířený způsob a domnívám se, že ho používá 99 % nově vzniklých tokenů.
Tento typ funguje na podobném principu jako cenný papír.
Pokud například naše herní společnost vydá svůj token touto formou, tak tím vlastně nabízí částečný podíl ve firmě. Tyto tokeny se dají považovat za „digitální“ alternativu k akciím.
V praxi je to velice složité vytvořit, protože vše musí být právně ošetřené. Ale není to nemožné. Jeho vznik tedy regulaci podléhá.
Jak vidíme, tak je nutné umět oba typy odlišit. V jednom případě se jedná o druh platidla a v tom druhém se jedná o podíl ve společnosti. První typ nepodléhá žádné regulaci, kdežto ten druhý je už považován za druh cenného papíru. Takže je nutné k nim podle toho přistupovat.
A to i z hlediska obchodování – ačkoli jsou kryptoměny velký „investiční boom“, vždy hodně záleží na tom, jaké projekty či společnost za nimi stojí.